Poušť!

 Judská poušť, Kumrán a Mrtvé moře

Dneska si částečně odpočineme od kultury, ale zato uvidíme místní přírodní bohatství. Vyrážíme brzy ráno autem po dálnici č. 1, která je Izraelská (a tudíž bezpečná), ale vede přes palestinská území až k Jerichu a poté dolů silnicí č. 90 směrem k Mrtvému moři. Krajina se ihned po opuštění Jeruzaléma mění v poušť, obklopují nás pískové hory, občas zpestřené beduínskými příbytky (takovými spíše slumy) s pasoucími se kozami a ovcemi. Sem tam velbloud, ti jsou ale velmi drazí. Po cestě míjíme cedule typu „Sea level“, „-150m“ apod. To znamená, že projíždíme úrovní mořské hladiny a objevujeme se 150 m pod hladinou moře. Koupíme vodu u benzínky, a i když je 8 ráno, je velké horko. U benzínky provozuje jeden Palestinec svůj byznys – vozí turisty na velbloudu.  Po levé ruce je Jericho – jedno z nejstarších měst světa a hlavně nejníže položených, asi 260 pod hladinou moře – vidíme jen z dálky a v místě, kde ústí řeka Jordán do Mrtvého moře, zatáčíme doprava. Otevírá se před námi lehce zamlžený výhled na Mrtvé moře a za ním na Jordánské pohoří.

Přeci jen nějaká ta kultura bude. Zastavili jsme v Kumránu, místě v poušti, kde ve 40. letech beduínský pastevec v jeskyni našel v hliněných nádobách svitky obsahující Starý zákon a různé zvyklosti ze života před naším letopočtem. Zároveň zde jsou odkryté vykopávky mikve (lázně), hrnčířských pecí a popisky a expozice, jak zde vypadal život před více než 2000 lety.

Jedeme dál po pobřeží Mrtvého moře a po klikaté silnici zatočíme doprava do pouštních hor. Vyjedeme na vyhlídku, pokocháme se výhledem, vedle nás se ukrývá vojenská základna. A pak chceme zkusit nějaký kratší trek, ale místní hlídač národního parku říká, že je to okruh, který zabere 8 hod. Tak necháme auto na plácku a jdeme jen kousek pěšky, i to stačí, je 10 hod. ráno a už tak 35°C, ne-li víc a vlhkost od moře. Projdeme se na další vyhlídku, kde jsou dva pomníčky vojáků, kteří se zde zřítili. Pod námi je vádí řeky, hodně hluboká proláklina. Krajina je žluto-okrová, písková a dramaticky zvlněná. Po snídani jdeme zase zpět. Sjedeme na hlavní silnici a necháme auto u krajnice a vydáváme se asi 200 m k moři.

Tato část pláže není typickou turistickou pláží, naopak cedule říkají, že je tu zákaz koupání, ale to jen proto, že tu nejsou plavčíci a turistické resorty. K našemu štěstí jsou zde přírodní jezírka, kde vyvěrá pitná (sladká) voda, což je po koupání v tomto moři, které má charakter oleje, nezbytné. Na kamínkové pláži potkáme Izraelce s dvěma Dánkami, tak se připojíme, pozvou nás na kávu (typickou arabskou v džezvě). A už se vrháme do vln – no, vrháme, spíš nejistě ploužíme, pod nohama máme buď mazlavé bahno, nebo poněkud ostré kusy soli. Hlavní je se neodřít a nedostat sůl do očí (a taky se těsně předtím neholit), protože slaná voda je fakt silná, jak později zjišťuji. Lehnu si na vodu – a ona mě opravdu unese a nemusím nic dělat. Slaná je fakt hodně, řekla bych až hořká a v očích pálí úplně pekelně. A plavat se v ní fakt nedá, Šárko J Venku může být ke 40°C, voda tak odhadem 30, kafíčko, trochu mazlavé a olejové kafíčko. Po dostatečném vyčvachtání se musím pomatlat bahnem, stejně jako to dělají všichni kolem. Prostě vylovím kus mazlavého šedého bahna z vody a začnu si opatlávat celé tělo včetně obličeje. Je to tělová maska s peelingem dohromady. Postávám a pózuji chvíli jako šedá příšera na břehu. Nasbírám si ještě na památku průhledné kamínky – mořskou sůl omletou vodou. Ale prý není určená k jídlu, obsahuje moc fosfátů a síry. A pak jdeme najít chladnou čistou vodu na dokončení očisty. Čistá voda se tady pozná podle bambusů, které ve slané ani špinavé nerostou a zároveň vytvářejí příjemný stín nad tůňkou. Takové ozdravné lázně bych si nechala líbit častěji J Po kávě a popovídání s novými přáteli jdeme osvěženi zpět k autu. Hm, tak tohle jsou místní přírodní unikáty!

Jedeme zpět kolem Kumránu. Na slaném pobřeží překvapivě rostou datlové palmy. Datle jsou žluté a čerstvé ze stromu trochu trpké, ale prý se dávají do mrazáku, který trpkost tlumí. Opět míjíme Jericho a směřujeme do Jeruzaléma. Před ním stavíme na „check pointu“, trochu jsem se lekla, že s sebou nemám pas, ale jelikož nevypadáme na Palestince, po pozdravu můžeme projet do města. Kdybychom byli Palestinci, zřejmě by nám kontrolovali kufr a auto, co vezeme. V Jeruzalémě už není ani vidu ani slechu po Jom Kipuru, celé centrum je jedna velká dopravní zácpa. Konečně na dálnici do Tel Avivu, zase zácpa, ale kousek za J. zahneme do městečka Abu Gosh (neboli arabsky Otec Goš) a to je místo, kde mají Abu Shukri a jeho příbuzný (ale neříkejte jim, že jsou příbuzní!) v jedné ulici nejlepší humus v Izraeli. A opravdu, dáváme si humus s pitou a citronádu.