Jeruzalém - ירושלים

Jeruzalém - tradiční, posvátný, tajuplný

V Jeruzalémě člověk potká všechna důležitá světová náboženství v jednom dni. Staré město má několik bran. Vešli jsme do něho Jaffskou branou. Rovnou na arabské tržiště, které pokračuje coby Křížová cesta (Via Dolorosa) až k chrámu Božího hrobu. Ale ještě jsme se po cestě zastavili v německém klášteře (nápisy byly hlavně německy a hebrejsky, anglicky pán moc nemluvil, ale pustil nás na věž s tím, že jsme první návštěvníci ten den). Nádherný výhled na celé město. Všechny kostely a kopule mešit, Olivová hora, Skopus s univerzitou, ale i východní Jeruzalém a separační zeď. Ještě jsme se posadili ve dvoře kláštera, nádherný klid mimo ruch všude kolem.

A už jsme u Chrámu Božího hrobu. Nejvýznamnějšího místa křesťanů. Zřejmě mezi prvními návštěvníky ten den, na náměstí před chrámem ještě zaujme kulatá kovová věc asi 1 m v průměru, která je součástí bezpečnostních opatření – kdyby policie našla bombu nebo podezřelý předmět, strčí ho dovnitř. Už vstupujeme, hned naproti vstupu je kámen pomazání. Pak vystoupíme po schůdcích do kaple, kde je místo na Kalvárii (Golgotě), kde byl vztyčen kříž, vykukuje zde kus skály ze země. Před 2000 lety tu tento chrám ani další domy nestály, ale byla tu skála – Golgota či Kalvárie, nyní z ní koukají jen části, v interiéru tohoto chrámu. U všech posvátných míst se tvoří fronty, lidé čekají, aby si mohli sáhnout (políbit, pomodlit, pokřižovat) na místa, kterých se před 2000 lety dotkl Ježíš. Celé to místo na člověka dýchne zvláštní atmosférou a člověk si musí říct: „Tady se kdysi něco událo. Něco významného.“ Každý to cítí a tím spíš člověk věřící. Ale nikoho s Jeruzalémským syndromem jsme nepotkali. Jeruzalémský syndrom je místní specifická psychiatrická diagnóza, která se objevuje v desítkách případů za rok. Pouze v Jeruzalémě. Věřící lidé sem přijdou a na posvátných místech uvěří, že jsou převtělením Ježíše Krista (halucinace apod.), ale prý po pár dnech až týdnech je to zas přejde. Ale mají tu pro ně i speciální oddělení na psychiatrické klinice.

Před chrámem Božího hrobu

Zpět k Chrámu Božího hrobu. Celý chrám je velmi spletitý s mnoha zákoutími, patry, chodbami a kaplemi a vykukující skálou, rozhodně to není typický kostel. Přichází skupina asi arménských kněžích s křížem následovaná procesím věřících. Takže čas jít se zařadit do fronty čekající na návštěvu Božího hrobu, dokud se tam nenahrnou oni. Tedy místa, kde byl pohřben Ježíš. A to místo je prázdné…! Hrob je uprostřed velké kaple, jedná se o několik metrů široký a nepříliš vysoký prostor, skrz strop prostupuje světlo z okna ve stropě kaple. Těžko se to popisuje, jak to vlastně vypadá. Ochranka pouští vždy jen pár lidí dovnitř, oni se tam ani víc než 3 nevejdou, aby si sáhli (políbili) mramorovou desku hrobu, případně zanechali vzkaz. A už nás zas ženou ven, i další lidé se chtějí podívat. Hned vedle hrobu je stanice policie. Těžko říct, zda kvůli návštěvníkům nebo představeným. Každou kapli spravuje jiné náboženství, občas se kněží z různých církví prý perou. Takže klíče spravuje již tradičně muslimská rodina. Úchvatné. Ale jdeme se podívat, co ostatní náboženství. 

 Otevře se před námi úplně jiná atmosféra a jiný prostor, žádné malinké uličky s arabskými krámky. Ale policejní kontrola, projdeme detektorem na kovy a před námi se rozprostírá Kotel (hebrejsky) = zeď nářků a nad ní chrámová hora s mešitou s impozantní zlatou kopulí. Stále potkáváme muže zahalené do černých hábitů a plášťů, ale již trochu jiných než mniši a Arménci. Jde o ultraortodoxní Židy, kteří zde chodí v černých pláštích, s klobouky nebo kožešinovými čepicemi na hlavách (bez ohledu na teplotu 30°C). Přístup ke zdi nářků je oddělený zvlášť pro muže a pro ženy. Jdu do ženské části. Přes ramena mám šátek už od předchozího chrámu. Jinak bych si mohla půjčit zde. Všechny přítomné ženy se chtějí dotknout zdi, vložit do spáry svá přání a pomodlit se.  Vlastně to vypadá, že si povídají se zdí. Neodolám a vložím svůj vzkaz. Místo má svoji atmosféru, kdyby kameny mohly mluvit, zrovna zde toho mají mnoho co říct. Zeď je vystavěná z různých úrovní kamenů, každá řada je z kamenů z jiné historické doby, např.  třetí řadu tvoří kameny opracované zvláštní technikou, která svědčí o tom, že jde o kameny z původního Herodova chrámu. 

Co trochu kazí dojem je fakt, že zrovna uklízejí jednu část dlažby, což znamená, že zametají spadaná přání na papírcích do pytlů. Poté je prý obřadně spálí. Budeme jim to věřit. Některé ženy od zdi couvají, zřejmě je dáno některým z pravidel, že by se zdi neměly ukazovat záda. Ještě přes bariéru nakouknu do mužské části. A pak jsem se šla podívat do tunelů pod horou. Bez průvodce lze vidět jen jejich zlomek (ale prohlídku s průvodcem je potřeba objednat tak měsíc předem), několik desítek metrů, které jsem si prošla a potkala modlící se ženy. Tunely mají zvláštní mystiku, prý je jimi provrtaná celá chrámová hora.

Skalní dóm, v pozadí Olivetská hora

Už jsem zase venku a čekám, až se otevře dřevěná lávka – jediný vchod na chrámovou horu. Dnes, v předvečer Jom Kipuru jen na jednu hodinu. Na chrámové hoře (která je zároveň nejposvátnějším místem židů) jsou dvě mešity, jedna z nich je druhým nejposvátnějším místem muslimů – Al Aksá. To je samozřejmě velice kontroverzní věc, Izraelci ovládají přístup na posvátné místo muslimů a otevírají jej jen, když se jim to hodí. Ve frontě jsou pouze turisté, žádní muslimové nebo Izraelci. Pro ně je to dokonce zakázané místo, chrámová hora je nejposvátnější místo judaismu a podle nápisu u vchodu je na ně zakázáno vstupovat, dokonce je to dané izraelským zákonem. Takže ochranku Joav trochu překvapí, ale nechají nás projít. Jde o prostranství několika desítek až stovek metrů čtverečních, kde jsou dvě mešity. Dominantní Skalní dóm s modrou mozaikovou zdí a pozlacenou kupolí, který, i když je jedním z nejfotogeničtějších míst, není nejdůležitějším místem sváru. Tím je opodál stojící mešita Al Aksá, nijak moc zajímavá budova. Ale podle tradice druhá nejdůležitější mešita muslimů (po té v Mekce). Vedle mešit hrají kluci fotbal, modlí se muslimští muži nebo posedávají zahalené ženy s dětmi. A všudypřítomná policie. Nic zvláštního se neděje, jen potkám skupinu slovenských turistů, kteří si odtud užívají výhled na Olivovou horu. Ale už končí svoji prohlídku a chtějí ještě před začátkem Jom Kipuru odjet do Betléma, takže se nepřidám. Do mešit mají přístup jen muslimové, takže jdu zase zpět do města. Podle židovské tradice se lidé začínají připravovat na Jom Kipur – den smíření, který začne v 5 hod. večer. Poté až do následujícího západu slunce platí zákaz jízdy autem, vysílání televize, všechny obchody jsou zavřené a lidé se postí, oblečou si bílé oblečení a zamýšlí se nad svými hříchy a žádají o odpuštění (nejen boha, ale i své přátele, ke kterým se v posledním roce nezachovali dobře). Večer se také oblečeme do bílého a vyrážíme se podívat do města, užíváme si chození prostředkem silnice, kde kromě občasných cyklistů opravdu nikdo nejezdí. Před Jom Kipurem chodí židé po městě a hrají na šofar = beraní roh a svolávají k modlitbám. 

Jom Kippur - i policie dodržuje

V den Jom Kipur jdeme obhlídnout „středověk“, jak místní nazývají čtvrť Mea Šearím, kde bydlí ultraortodoxní (neboli „charedim“). Oblékla jsem se cudně - široké kalhoty pod kolena, bílou košili a šátek na krk (ten se nesmí ukazovat). V Jom Kipur je i zakázané focení modlících se lidí, aby nebyli rušeni. Čtvrť je vybavená elektřinou, ale jinak se ocitáme ve středověku. Po ulicích chodí zahalené ženy (dlouhé sukně, šátky ve vlasech, které nesmí být vidět) s dětmi. A plouží se muži v dlouhých kabátech a kloboucích (občas si při chůzi čtou) a se skloněnou hlavou – nesmí totiž koukat na ženy, takže je asi trochu znervózňuji. Vzhledem k jejich oblečení zdůrazňuji, že i když je Jeruzalém trochu výš (asi 600 mnm), pořád je tu kolem 30 stupňů. Na zdech jsou i zde tzv. paškvily, které slouží k informování o dění v komunitě, kdo zemřel, co se děje apod. (televizi tu určitě nikdo nemá). Čtvrť má vlastní obchody, samozřejmě košer, školy a instituce. Ceny v obchodech jsou prý o dost nižší než v ostatních částech Jeruzaléma. A ultraortodoxní nepracují, pouze některé ženy částečně (např. jako učitelky), nýbrž studují v ješivách a žijí ze sociální podpory. Běžně rodiny mívají tak 6-8 dětí, takže se jedná o velmi rychle se rozrůstající populaci. Takže si asi umíte představit, jaké jsou jejich vztahy se sekulárními Izraelci, kteří na rozdíl od nich povinně musí na 3 letou vojenskou službu (holky na 2letou) a chodí do práce a platí daně (a samozřejmě je štve, že přispívají z daní na sociální dávky ultraortodoxním). 

Do not block the traffic!

Procházíme i další části města, např. Etiopskou čtvrť nebo míjíme Veronskou věž, přesnou kopii chrámu ve Veroně, která původně sloužila jako nemocnice, nyní je součástí ministerstva školství. Dále jdeme vilovou čtvrtí. Prohlédneme si výhled na Kneset (parlament) a nejvyšší soud přes údolí Kidron. Dojdeme opět k Jaffské bráně, kde hledáme vstup do jeskyně, kde se sešli a dali dohromady první Svobodní zednáři. Ale nemůžeme najít, zřejmě velmi tajné místo J Užíváme si naposledy chození prostředkem hlavní ulice a jdeme domů na večeři (půst nedodržujeme). Večer vyrážíme na oblíbené tržiště Mehane Jehuda prohlédnout si noční život, pomalu se probouzející z ticha Jom Kipuru. Ve dne lze na tržišti sehnat téměř cokoli od jídla i oblečení, je tam levnější zelenina a ovoce, pečivo, maso… A v noci se zde otevřou bary a kavárny. Ale všeobecně zde noční život bez ohledu na víkend či všední den začíná tak v 22 hod., což je pro Čechy trochu nepředstavitelné… Sedneme si s dalšími přáteli do hospůdky s poetickým názvem „5. Května“, kterou založila komuna skautů. Zrovna mají happy hour. Pozn. všechny mládežnické organizace tu žijí takovým stylem tvořícím komuny, asi takové samosprávné organizace, možná něco jako družstva a různými způsoby si vydělávají na existenci, tito zrovna provozováním hospůdky. A proč název 5. Května? Protože ten den založili tito skauti svoji komunu.