Golanské výšiny

Krásná a zároveň kontroverzní oblast. Do roku 1967 součástí Sýrie. V rámci šestidenní války ji dobyli a obsadili Izraelci (společně se Sinají a Západním břehem Jordánu). Zabralo jim to prý jen 2 dny. Jednalo se o rychlou nečekanou akci. Kteří syrští usedlíci neutekli předtím, zanechali vše tehdy a uprchli nebo byli vyhnáni do Sýrie. V roce 1973 se okolní islámské státy spojily a dohodly, že překvapí Izrael během nejvýznamnějšího židovského svátku Jom Kipur (kdy je naprostý klid v celé zemi) a při tzv. jomkipurské válce zaútočili a snažili se dobýt zpět původní území. V případě Sinaje byl Egypt úspěšný. Izrael bránil Golany zuby nehty, neboť je to velmi strategické místo, co se týče bezpečnosti a vody. Voda bude (a už možná je) jednou z nejdražších komodit na Blízkém Východě. Z bezpečnostního hlediska si Izrael zabráním Golan zajistil ukončení ostřelování ze strany Sýrie a lepší možnost hlídání hranic. 

Mezi Golany a Sýrií je nárazníkové pásmo pod dohledem OSN, kam ani jeden stát nesmí vyslat armádu. Golany jsou současně místem s půvabnou krajinou a místem, kde na člověka dýchne válka na každém kroku. Časté jsou cedule zákaz vstupu minové pole.

Golany jsou plochá vyvýšenina sopečného původu mezi Galilejí a Sýrií. Přechází v hory, je zde nejvyšší hora Izraele Hermon (2814 mnm), jediné místo, kde se dá v zimě (pár dní/týdnů) lyžovat. My jsme navštívili několik přírodních parků. První se jmenuje Jehudíja (hebrejsky jehuda = žid). Jméno pochází od staré židovské osady (která zde byla před stovkami či spíš tisíci lety), ovšem v době osmanské a syrské nadvlády se místo jmenovalo Arabíja. Slova mají nepochybně moc. Viděli jsme jak opuštěné rozpadlé domy původních Syřanů, tak říčky s vodopády a přírodními jezírky, kde byla nečekaně ledová voda na koupání. Jedno jezírko se jmenuje Mešušim – šestiúhelník (hebrejsky šeš = šest) a je to hluboké studené jezírko obklopené kamennými sloupy. Pokračovali jsme kaňonem řeky Zavitan až k téměř 30 metrovému vodopádu, pod kterým jsme se taky koupali. Jen řeku si nepředstavujte třeba jako Otavu, ale spíš jako potok. Druhý výšlap byl kolem řeky El Al (která zřejmě dala jméno místním aerolinkám, které se jmenují přesně tak…to mě jen tak napadá). Měli jsme průvodce Šachara z mošavu, který velmi poutavě vyprávěl o místní zvířeně (viděli jsme ještěrky, gekona i želvu) a rostlinstvu (z jakého stromu byla upletena Ježíšova trnová koruna, které rostliny jsou jedlé, které jsou afrodisiakum, jak vypadá anýz, jak se sklízejí olivy, jak jíst sabru…). Jako překvapení pro nás organizátoři z univerzity připravili noční jízdu na džípech. Trochu historicko-poznávací výlet, trochu safari, trochu offroad. Navštívili jsme bunkr z jomkipurské války, ze kterého jsme měli výhled na světýlka v Sýrii a Jordánsku. Byli jsme jen pár kilometrů od hranice a ani ne 100 km od Damašku. Zvláštní pocit být tak blízko místům z titulků novin. V polích jsou rozeseté pozůstatky tanků a další syrské i izraelské techniky z šestidenní i jomkipurské války. V poklidu se mezitím pasou krávy. Z džípů jsme pomocí baterky pozorovali místní zvířata, kromě krav i gazely a ptáky. Náš řidič chytil jednoho skřivana do ruky a ukazoval nám ho zblízka. Projeli jsme se i po staré římské cestě dlážděné kameny.

V Golanských výšinách jsme bydleli v mošavu Avne Eitan. Měli jsme chatky pro 5 lidí a jídlo třikrát denně. A to úplně výborné jídlo – všemožné saláty, přílohy, hovězí a kuřecí maso, lilek na všechny způsoby, humus a trina a samozřejmě olivy. 

Jaký je rozdíl mezi mošavem a kibucem? Kibuc je komunita lidí, my bychom řekli založená na komunismu. Všichni všechno sdílí a vlastní společně, podílí se na práci i na ziscích kibucu, společně jedí v jídelně, bydlí v místních bytech. Dříve byly kibucy zakládány hlavně jako zemědělské jednotky, socialistická pravidla byla tak extrémní, že děti byly vychovávány v kolektivní výchově, nikoli v rodinách. Mošav je oproti tomu něco jako naše zemědělské družstvo, které je společenstvím jednotlivých farmářů, kteří ale vlastní svoji půdu a dobytek. Mošav vypadá jako vesnice (kvůli bezpečnosti obehnaná plotem), kde mají všichni svoje vlastní domy, pole, olivové háje, sady a pastviny pro dobytek. Kibucy i mošavy jako jeden z příjmů provozují ubytování pro turisty. V Golanech je výstavba osad (vesnic, mošavů a kibuců) velmi významnou součástí politické strategie, protože v případě zabraného (okupovaného) území je potřeba nejen uznání nároku na území mezinárodními subjekty, ale i osídlení „vlastními“ lidmi.